Jak východní Evropa 1989 zachránila USA
25.09.2014 07:47
Dvacáté století přineslo světu dvě největší krize. Obě byly spojeny s krachem na newyorské burze. A zatímco Černý pátek z roku 1929 je všeobecně známý, o Černém pondělí 1987 se hovoří jen málo. O co vlastně v říjnu 1987 šlo, o tom dodnes existují jen teorie. Podle jedné mohl za krach akciový boom předchozích pěti let, který neodpovídal reálné hospodářské situaci amerických firem. Tehdy ceny jejich akcií rostly daleko rychleji než jejich zisky. Další příčinou kolapsu mohl být mizerný stav americké ekonomiky – slabá produktivita práce, velký obchodní i rozpočtový deficit a z toho vyplývající slabost dolaru. To vše dohromady vedlo k tomu, že investoři přestávali americkému trhu důvěřovat.
Během jediného dne se vypařilo téměř 500 miliard dolarů, mnozí páchali sebevraždy a ekonomové stav přirovnávali k roku 1929. Svět se obával dlouhodobé ekonomické krize, obavy se však nenaplnily a krach byl vyhodnocen jen jako splasknutí dlouhodobě nafukované bubliny. Celkově se akciový trh během dvou měsíců propadl o více než 30%, ale stačil správný zásah FEDu a bylo po krizi. Správná reakce Fedu se postarala, aby trh nespadl ještě hlouběji a aby oživení nemělo dlouhého trvání. Fed, kterému v té době čerstvě předsedal Alan Greenspan, otevřel kohoutky a zajistil bankám a makléřským domům dostatečnou likviditu. Rovněž došlo ke snížení úrokových sazeb (jaká to podobnost se současnými úrokovými minimy). Podpora Fedu a zajištění dostatečného množství likvidity signalizovalo investorům, že se americká centrální banka dostatečně poučila z burzovního krachu v roce 1929.
Co je ale nejpodstatnější: do dvou let dokázala Wall Street všechny ztráty smazat. Do dvou let znamená, že od roku 1989 už opět mohly USA i západní Evropa být v klidu – záchrana přišla z Východu, kde se otevřely nové trhy, investice a především zdroje.
A bylo to za pět minut dvanáct. Osmdesátá léta jsou totiž známá jako DLUHOVÁ KRIZE OSMDESÁTÝCH LET. Tehdy postihla světovou ekonomiku první dluhová krize. V letech 1980 až 1982 prudce klesl hospodářský růst (opět jaká to podobnost se současností). Výsledkem byl nárůst dluhového břemene a negativní reakce věřitelů. A především rostla nezaměstnanost.
Od druhé světové války do sklonku 60. let byla nezaměstnanost v Evropě velmi nízká. Ještě v polovině 60. let se například v Německu pohybovala nezaměstnanost pod 0,5 % (!) a obecně se v celé Evropě držela do poloviny 70. let pod 2 %. Poté ale začala strmě růst. Tento růst pokračoval i v následujících desetiletích a své stabilní (i když pořád vysoké) úrovně dosáhl až v druhé polovině 90. let. Mezitím americkou ekonomiku zvedal Reagan, britskou M. Tacherová a v SSSR je do čela zvolen Gorbačov, který v roce 1986 zahajuje perestrojku. Svět se raduje – končí komunismus i studená válka.
Po Evropě se rozjíždějí revoluce všech barev a druhů, státy se rozkládají (jen dva se naopak! spojují a vzniká velké Německo) a buduje se nová Evropa. Kdo se ale raduje nejvíc, to jsou korporace a banky, to je celý dosavadní západní svět. Nízké úrokové sazby mohou v návaznosti na nové investice a zdroje stoupat, trhy se mohou rozpínat směr Východ.
Po čtvrtstoletí se ale Východ stal už také Západem. Trhy jsou zahlcené, země a národy zadlužené, zdroje rozebrané a investiční příležitosti opět na nule. Úrokové sazby klesají až k negativnímu úroku, jsou na naprosto nejnižších hodnotách od 20. století.
Krize osmdesátých let a krach 1987, oddálené politikou FEDu a dobytím východních trhů, jsou tady opět v plné síle. Od roku 2008, kdy přišel pád Lehman Brothers, se směji všem prognózám ekonomů a politiků, jak je krize zažehnána a jak už příští (a příští a příští…) rok bude zas jen dobře. Teprve nyní totiž nastala ta pravá analogie s rokem 1929: krach na Wall Street, nezaměstnanost, nacionalismus, válka. Je jediná možnost, jak krizi zastavit (správnější je, jak jí opět oddálit) a ta možnost se jmenuje: dále směr Východ.
FED už je v koncích, americký rozpočet je v koncích, banky s úrokovými sazbami jsou v koncích. Papírky už nic nezachrání, chce to opět reálná území, reálné zdroje a investice na reálných základech. A to rychle, než splasknou všechny další nafouknuté bubliny.
Směr Východ je zoufalá nutnost. Ukrajina, Moldávie, Gruzie, to všechno je nutnost přežití. A je o to naléhavější, že z Východu jde hrozba zdravější ekonomiky. A tak nám barevné revoluce pokračují celým 21. stoletím:
Růžová revoluce (nebo také Revoluce růží v Gruzii, která následovala po zákonodárných volbách v roce 2003 a měla za následek svržení prezidenta Eduarda Ševardnadzeho a jeho nahrazení novým prezidentem Michailem Saakašvilim po nových volbách v březnu 2004.
Oranžová revoluce na Ukrajině, která následovala po sporném druhém kole prezidentských voleb v roce 2004 a vedla k anulování volebních výsledků a k opakování druhého kola. Vůdce opozice Viktor Juščenko byl následně prohlášen prezidentem, když porazil proruského kandidáta Viktora Janukovyče.
Tulipánová revoluce (zřídka také Žlutá revoluce v Kyrgyzstánu, která následovala po sporných parlamentních volbách v roce 2005, byla více násilná než předcházející revoluce a probíhala více roztroušeně na mnoha místech země. Protestující si jako symboly osvojili růžové a žluté barvy. Měla za následek vyhnání prezidenta Askara Akajeva.
Twitterová revoluce v Moldávii v roce 2009. Během velké demonstrace došlo k útoku na budovu parlamentu. V následujících týdnech tlak událostí vedl k pádu vlády zdejší komunistické strany a později k novým volbám, v nichž zvítězila opozice.
Cedrová revoluce v Libanonu, probíhající zhruba od února do dubna 2005. Na rozdíl od revolucí ve východní Evropě a střední Asii není následkem sporných voleb, ale spíše reakcí na atentát na vůdce opozice Rafíka Harírího v roce 2005.
Zelená revoluce v Íránu v červnu 2009. Jednalo se o pouliční protesty, které byly reakcí na výsledky tamních prezidentských voleb. Protesty se sice konaly několik let po barevných revolucích, byly však také, jako u většiny těchto revolucí, následkem sporných voleb.
Fialová revoluce v Iráku. Jedná se o spíše nadějně užívaný pojem, který užívali někteří komentátoři a později i prezident USA George W. Bush k popisu nově přicházející demokracie do Iráku, která následovala po iráckých zákonodárných volbách v roce 2005.
Za všemi těmito revolucemi vždy nějak stojí Soros a organizace USAID a jiné „humanitární“ společnosti. List The Guardian tvrdí, že společnosti USAID a jné jsou přímo zapojeny do těchto událostí. Washington Post a The New York Times také zmiňují značné zapojení západního vlivu v některé z těchto událostí. A sám Soros? „Soros přiznal, že jeho nadace hrála klíčovou roli na Majdanu“
Nejaktuálnější je samozřejmě Ukrajina. Nečekejme, že se Západ s USA v čele zastaví, on nemá jinou možnost sebezáchrany, než další expanzi směrem Východ. Proto k tomu rozestaví vojska kolem ruských hranic, proto bude rozeštvávat japonsko-čínský konflikt, proto se bude angažovat v Africe.
Ukrajinským prezidentem se stal další ze sloužících zájmům Západu. Poslouchat dnešní projev Obamy a Porošenka, to byla demagogie jako z dob nejhlubší totality a vrcholná ukázka manipulace. Co je děsivé je, že Porošenko volá po navrácení Krymu! Vším se jen potvrzuje, že cesta směr Východ nezná žádné překážky. Že Ukrajinci to odnesou stejně, jako Kosovo (či Lýbie, Irák a další země, kam Západ vnášel „demokracii“), to nikoho z mocných aktérů nezajímá.
Mnohem děsivější je ovšem analogie současné krize s krizí třicátých let, kterou vyřešila až válka. Díky pádu komunismu v roce 1989 byla tato analogie odložena. Ale pouze a jen odložena. Dále směrem na Východ už to totiž žádný samet nebude. Ale ono se opět předpokládá, že válka v Evropě, to je válka daleko od USA.
Zdroj: https://aeronet.cz/news/