Haagský tribunál je výsměchem spravedlnosti a pravdě. Stalinistické procesy byly jen slabým odvarem…
14.07.2013 07:55
V červnu vyšla nadmíru zajímavá kniha Radima Panenky nazvaná Justiční tyranie uprostřed Evropy. Autor se v ní zabývá povahou a činností haagského tribunálu, který „soudí“ zločiny z války v Jugoslávii. Odhaluje, že tento soud pouze plní objednávku jistých kruhů, že je nástrojem v boji proti srbskému národu a že je pravým opakem toho, čemu se říká spravedlnost.
Úvod je věnován otázce legitimity haagského tribunálu. Ten vznikl z podnětu Rady bezpečnosti OSN v roce 1993, avšak nezákonně, neboť Rada bezpečnosti k takovému kroku neměla a nemá žádný mandát. I proto o jeho zrušení usiluje Rusko. Existují mnohá svědectví o tom, že za nitky tahají americké a britské tajné služby CIA a MI6. Konečným cílem byl definitivní rozklad Jugoslávie a posléze Srbska v souladu se zájmy Spojených států. Nikoli náhodou v Kosovu dnes funguje největší americká vojenská základna mimo území USA.
Média vládnou světu
Zajímavý pohled přináší zmapování českého tisku s ohledem na zmíněnou problematiku. Panenka poukazuje na to, jak mainstreamová média manipulují s fakty a účelově vytvářejí fiktivní svět. Odkaz na knihu Petra Hájka Smrt ve středu, v níž se bývalý vicekancléř prezidenta Klause mj. problematikou takřečené mediokracie zabývá, je proto zcela namístě. Snad nejhoršími manipulátory je "německá" Mladá fronta DNES a „veřejnoprávní“ Česká televize. Jejich výplody se nezřídka podobají spíše pamfletům než solidnímu zpravodajství.
Haagský tribunál za dobu své existence odsoudil 89 lidí, z toho 67 Srbů. Výše jejich trestů činí 1125 let. Tresty pro Chorvaty, Bosňáky a Albánce jsou naprosto zanedbatelné. Proč asi? A krom toho třináct Srbů ve vězení zemřelo dříve, než se dočkali rozsudku. Mezi nimi nejvýznamnější byl Slobodan Milošević.
Byl Slobodan Milošević v cele zavražděn?
Největší prostor zabírají stručné příběhy vybraných obětí haagských „soudců“. Při čtení člověk jen nevěřícně kroutí hlavou a klade si otázku, jak je něco takového na našem „demokratickém“ Západě vůbec možné. Odpověď je však celkem prostá: Demokracie a svoboda je naší společnosti už opět stejně vzdálená jako spravedlnost haagskému tribunálu. Proto je podtitul Panenkovy knihy „Tribunál pro bývalou Jugoslávii ukázal totalitní tvář západní civilizace“ želbohu velmi trefný.
Což lze ospravedlnit opakované a záměrné porušování práv obviněných? Což lze v takovém případě hovořit o spravedlivém procesu, který by měl patřit k základním právům každého obviněného? Miloševićovi byla odňata možnost hájit se sám (po širokém odporu soud nakonec ustoupil). Když dokázal vyvrátit snad všechna obvinění a rozprášit tak obžalobu, zemřel. Zdá se však, že nikoli náhodou. Mnohé nasvědčuje tomu, že bývalý prezident Srbska a Jugoslávie byl ve své cele zavražděn.
Srbové: viníci, nebo oběti?
Dlouholetý předseda Srbské radikální strany Vojislav Šešelj sedív cele už od roku 2003. Před soudem se má zodpovídat za „verbální delikt“! Za něj mu hrozí 28 let vězení. Rozsudku se po neuvěřitelných deseti letech stále nedočkal. Co stojí za jeho vězněním, přiznala bývalá hlavní prokurátorka tribunálu Del Ponteová; proces si objednal tehdejší prozápadní srbský premiér Zoran Djindjić, který krom toho haagským "soudcům" v rozporu s ústavou své vlastní země vydal i Slobodana Miloševiće. I u Šešelja panuje důvodné podezření, že se ho soud (respektive tajné služby) snažil otrávit. Dlouhou dobu mu rovněž zakazoval návštěvy manželky a dětí.
V knize je stručně nastíněno i historicko-politické pozadí bojů v Jugoslávii. Autor ukazuje, že ve skutečnosti Srbové nebyli viníky, ale oběťmi. Že mnoho událostí je účelově desinterpretováno a pravda je zakrývána tak, jak se to hodí těm, kteří v oblasti mají své zájmy, hodí. Obraz tehdejších událostí je v médiích hlavního proudu naprosto pokřiven.
Polopravdy, lži a fikce – to je oficiální verze
Vždyť jako záminku pro zapojení NATO do války v Bosně a Hercegovině, již podle tribunálu měli vyvolat Ratko Mladić a Radovan Karadžić, využila domnělý útok Srbů na sarajevskou tržnici v roce 1994. Ve skutečnosti však šlo o tzv. false-flag operation (tedy operaci pod falešnou vlajkou). Dalším příkladem takové operace byl „masakr v Račaku“ z ledna 1999. Opět byli obviněni Srbové, třebaže s ním neměli nic společného. To ale Severoatlantické alianci nezabránilo, aby této záminky využila k barbarskému bombardování.
Mediální fikce překrývá i události ve Srebrenici, v níž mělo v červenci 1995 dojít k masakru osmi tisíc muslimských mužů a chlapců. Bosensko-srbská armáda vedená Ratkem Mladićem se tím měla z rozkazu Radovana Karadžiće dopustit „genocidy“. Tak alespoň skutek označil haagský tribunál. Jistý problém ale je, že nemálo z údajně povražděných ještě v následujícím roce prokazatelně žilo. A pohřbené oběti zemřeli v různou dobu. Lživost oficiální verze vyvracejí i očitá svědectví zahraničních vojáků.
Zde je seznam skutečných viníků
Existují vážná podezření, že srebrenický masakr si objednal tehdejší americký prezident Bill Clinton u vůdce bosenských muslimů Izetbegoviće. Tomu měl Clinton říci, že intervence USA bude možná jedině v případě, že Srbové ve městě zabíjí alespoň pět tisíc lidí. A plán tak byl na světě.
Kdo by tedy ve skutečnosti měl stanout před soudem? Kdo patří mezi viníky tragických událostí v bývalé Jugoslávii? Nepochybně Bill Clinton. Německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, který prosadil protiprávní odtržení Chorvatska a Slovinska, což v obou zemích spustilo vlnu násilí na Srbech. Americký velvyslanec při OSN Richard Holbrooke, jenž sehrál významnou úlohu při vytvoření nepravdivého obrazu o Srbech. Britský premiér Tony Blair, velký propagátor „humanitárního“ bombardování, tak oslavovaného humanistou Václavem Havlem. Javier Solana, generální tajemník NATO; právě on spustil 78 dní trvající bombardování suverénní země. A později prohlásil: „Měli jsme Srbsko srovnat se zemí.“
Vinu nese i Albrightová
A ovšem také ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, vlastním jménem Marie Jana Körbelová, k naší hanbě spjatá i s naší vlastí. Ona byla hlavním válečným štváčem; podporovala bombardování, odtržení srbského historického území Kosova i vraždění a etnické čistky v režii albánských teroristů.
Ostatně docela hezky na tom vydělala. A to doslova, neboť se podílela na privatizaci jisté společnosti, kterou následně s obřím ziskem prodala. Řekla k tomu jen toto: „Lituji pouze toho, že jsme nezačali vzdušnou operaci proti Jugoslávii dřív.“ Připomeňme, že když se svým otcem prchala před Hitlerem, zachránili je právě Srbové. Velmi specifický projev vděčnosti.
A závěr?
„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu za dvacet let své existence prokázal, že se spravedlností nemá společného nic. ICTY je čistě politický nástroj západních pseudoelit a velmocenských spolků (USA, NATO, EU), který se neštítí používat zvrácených praktik k prosazení mocenských zájmů těch, kteří ho řídí. Tribunál svou praxí dokázal, že nemá nejmenší právo na další existenci. Měl by být zrušen, jeho oběti či jejich pozůstalí odškodněni, věznění propuštěni,“ píše Panenka v závěru své knihy.
Nelze s ním než souhlasit. Haagský tribunál je skutečnou hanbou a výsměchem spravedlnosti a právu. Zároveň je ale ukázkou toho, jak ve skutečnosti naše západní „demokratická“ společnost funguje. Autorovi za tuto pozoruhodnou práci patří dík.
Zdroj: https://www.protiproud.cz/