Euro a „nacionalismus“

13.08.2012 17:02

Napsal: Prof. Dr. Gerd Habermann

 

Je překonán národní stát, nebo koncept nadnárodních impérií?
 
Každému, kdo v současné debatě o euru odmítá trvat na tomto očividně chybném konstruktu za každou cenu (tedy i za cenu masivní inflace a celkového evropského bankrotu), je vyčítán „nacionalismus“ – třeba Thilo Sarrazinovi, který ve své poslední, velmi věcné knize prezentuje nepřikrášlenou skutečnost. Samozřejmě především těmi, kteří chtějí ze smysluplného svazku států s otevřenými hranicemi za každou cenu vytvořit centralistický útvar ve stylu impéria. Politická elita v Německu je z historicky pochopitelného strachu ze sebe sama ochotna rozplynout se v nějakém větším celku mnohem spíše než národy se sebejistější identitou. Jde o druh touhy po politickém vykoupení, zejména u sociálních demokratů a zelených, ale i u mnoha lidí na „pravici“. Důvodem je německá vina (válka, Osvětim), ale i skrytá touha po velikosti a mezinárodní důležitosti jako „náhradě za Říši“.  Přitom je chybou přehlížet, že se Evropa skládá z jednotlivých národů – to je na Evropě právě to evropské, že její vzestup nezpůsobil imperiální centralismus, ale konkurence, a dnes jde jen o to, aby mohla konkurence i nadále pokojně pokračovat!
 
Vytvoření skutečného evropského státu se nemůže opřít o existenci jakéhosi evropského národa. Samozřejmě, že koncentrace moci do rukou dvaceti sedmi z hlediska demokracie nelegitimních komisařů v Bruselu, diktátorské rady guvernérů („ESM“) nebo pochybně vytvořeného evropského parlamentu není v žádném případě liberálním projektem. Liberálové podporují decentralizaci moci podle principu subsidiarity, přednost nižších jednotek – obec, kraj, národní stát. Jenom na lokální úrovni je totiž možná skutečná solidarita na základě silného pocitu sounáležitosti. Proto jsou zmíněné jednotky předpokladem skutečné demokracie, zatímco imperiální konstrukty se setkávají spíše s vlažným přijetím. I ono vytoužené velkodušné sebeobětování německých občanů pro Evropu proto patří do dějin německého politického fantazírování. Německo ve finančním ručení za zahraniční banky a rozpočty jiných států – to je staré velikášství napřené jiným směrem. Atmosféra mezi silným věřitelem a závislým dlužníkem přece nikdy nemůže být přátelská.
 
Naši příkladní němečtí „Evropané“ jsou na nejlepší cestě ve jménu záchrany eura celý evropský projekt kompromitovat. Ostatní sebevědomé národy se sotva budou sklánět před německým finančním diktátem (např. ve Francii neprojde žádný zákon o vyrovnaném rozpočtu!).
 
ESM a (spíše neškodným) fiskálním paktem se Evropská unie pustila do dobrodružství, jehož pravděpodobný konec je jasný všem, kteří se blíže zabývají problematikou stimulů, ručení a falešné solidarity a trochu se vyznají v evropských dějinách. A jak to, že je vlastně demokratický národní stát překonaným konceptem? Copak se teprve před několika desetiletími nerozpadly rozličné imperiální útvary (Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie)? Nezažili jsme snad šťastné rozdělení Československa? Nemáme tu belgický a skotský problém nebo snahy frankofonních Kanaďanů? Neviděli jsme konec koloniálních říší? V současnosti OSN uznává 193 národních států, z nichž je ohromná většina menší než Německo – včetně ministátů jako San Marino a většina jich vznikla až po druhé světové válce. To by si měli uvědomit němečtí „europeisté“: Čas impérií je již jednou minulostí.
 

Štítky:

| |

Zpět