Světská sláva-polní tráva, aneb Havlovo cizí peří

Havel, z balkonu Melantrichu 1989:

„Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“

 

Havel, 17. 12. 1989 v Čs. televizi:

„V budoucnu se, podle mého mínění, musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jako má dnes.“

 

Havel, prosinec 1989 :

„Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.“

 

Havel, 1.1.1990 v novoročním projevu:

„Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat..“

 

Havel, 23. 1. 1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

„Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti, či lidé jakkoli hendikepovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný“. Tečka.

 

    Ptám se, měl bych také šanci s takovými prognózami a sliby dnes vystoupit, pokud bych se rozhodl usilovat o zvolení do funkce prezidenta? Samozřejmě, že ne a s největší pravděpodobností bych byl hnán sviňským krokem za brány města a bylo by mi spíláno do…, ani nechci zmiňovat, do čeho všeho! A přesto na tyto „plané kecy, falešné sliby, lži a bezuzdné klamání občanů“ se v roce 1989 nechala nachytat velká většina občanů. Pravda, mnozí z nich, dnes už většina, však zjistila skutečnou pravdu o jeho slovech a činech, byť jiná skupina věrných pohrobků bude slzami skrápět jeho hrob do své vlastní smrti.

 

     Není od věci v souvislosti s výročím jeho úmrtí přidat k jeho osobě jednu pravdu velkého významu, pětadvacet let usilovně utajovanou, v lepším případě vyvracenou a odmítanou. Nicméně, vycházeje ze samotné podstaty tohoto citátu, když pravda, tak pravda, jde totiž o rádoby autorský Havlův citát : „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“!

 

„Za nejslavnější citát Václava Havla je v obecném povědomí považován revoluční slogan Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Je ale poměrně málo známo, že Havel není autorem citátu. Vypůjčil si ho od indického myslitele Mahátma Gándhího. V českém prostředí se dobře ujalo, neboť svou slovní stavbou evokuje text na prezidentské standartě: ,Pravda vítězí‘. Havel ho použil během jedné z prvních manifestací na Václavském náměstí pro povzbuzení veřejnosti pro jeden konkrétní den a jednu konkrétní demonstraci. Výrok (dosud vědomě přičítaný samotnému Havlovi jako autorovi) se záhy stal mottem celé sametové revoluce.“

 

    Z uvedeného vyplývá, že zbožňovaný a glorifikovaný Havel už tím, že hlásal „Pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí“ , neříká pravdu, ale lže a chlubí se cizím peřím, když vydává cizí citát za svůj. Jakkoliv si lze myslet, že si jej „jen vypůjčil“ od M. Gándího, nikdy tento fakt nezveřejnil a nechal občany v domnění, že je jeho autorem. S tímto citátem rostla jeho sláva a význam, na druhé straně se tímto se na občanech, potažmo národu dopustil zbabělého a neomluvitelného podvodu. Nicméně všechno to perfektně zapadá do jeho dalších výroků, projevů, citátů a podobných falešných proklamací, které byly vesměs jen velkohubá prohlášení, která měla národ strhnout do nastupujícího procesu změny režimu a které měly národ přesvědčit o jeho čestných, lidských, morálních a spravedlivých úmyslech, které jako kandidát, později jako prezident zřejmě (ne)měl v úmyslu realizovat. Podařilo se!

 

     Pokud je ještě někdo přesvědčen o Havlově čestnosti, morálce, spravedlnosti, státnosti a má jej za „uznávaného“ dramatika (kým asi uznáván?) přesto, že lže o neoprávněně převzatém a sobě přivlastněném citátu, který se stal doménou revoluce a po celých dvacet pět let byl a je zneužíván jako jeho citát, je víc jak politování hodné. Na druhé straně jim bezmezná (bohapustá) oddanost Havlovi přináší potřebné politické body. Takže ne pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ale lež a faleš vítězí nad potlačovanou pravdou a odporem nad všemi těmito proradnými činy USA oddaného služebníka a vlastizrádce České republiky. Havel rozhodně nebyl tím, za co je některými lidmi považován a přeceňován. Jejich víru v Havla jim neberu, ale je mi jich upřímně morálně líto. Je to však jejich životní postoj, a vděk za něco (byť ne zcela naplněného) za co budou V. Havlovi do smrti vděčni.

 

Nicméně Václav Havel byl obyčejný kariérista, vypočítavý, ambiciózní člověk toužící po slávě, majetku a penězích, který pro svou domácí i světovou popularitu a slávu byl ochoten zradit národ i vlast. Není divu, že si někteří jeho skalní obdivovatelé stěžují, že jeho odkaz se, poněkud vytrácí. Mnozí lidé totiž na zkušenostech 25 let po listopadu 89 zjišťují, že Havel ani zdaleka nebyl tím, za co jej považovali. Čím dříve upadne v zapomnění, tím lépe, hlavně pro mládež. A pojmenovávat po něm letiště, ulice, školy, lavičky atd., je stejné, jako oslavovat, stavět pomníky, pojmenovávat letiště, ulice a školy pověstnému lotru Babinskému.